domů články     pošta
 

Órigenův komentář k Janovu evangeliu

Kniha VI, 10–14 (7. oddíl)

(Vyšlo ve sborníku Okruh a střed 2000/1 jako příloha k článku o reinkarnaci v kontextu křesťanské tradice)

10. Kdo z těch, kteří slyší Ježíše vypovídat o Janovi: ,,chcete-li to přijmout, on je Eliáš, který měl přijít`` (Mt 11,14), by se neptal, proč Jan těm, kdo se ho ptají: ,,jsi Eliáš?``, odpovídá: ,,nejsem``, a jak vlastně máme rozumět tomu, že Jan je Eliáš, který měl přijít podle výroku Malachiášova: ,,hle, já vám sešlu Eliáše Thesbijského, dříve než přijde veliký a zjevný den Páně; on ustrojí srdce otce opět pro syna a srdce člověka pro jeho bližního, abych nemusel přijít a pobít zemi nadobro`` (Mal 3, 23--24)!

Slova, která řekl Zachariášovi anděl, jejž Zachariáš uzřel stát na pravé straně vykuřovacího oltáře, vykazují s výrokem Malachiášovým určitou shodu: ,,tvá žena Alžběta ti porodí syna a dáš mu jméno Jan`` (Lk 1,13) a o něco později: ,,on půjde před Ním v duchu a v síle Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem a nepovolné k moudrosti spravedlivých, aby připravil Pánu pohotový lid`` (Lk 1,17).

Na první otázku se nabízí odpověď, že Jan sám nevěděl, že je Eliáš; toho hned užijí ti, kdo v řečeném vidí výrok o znovuvtělení, ve smyslu, že duše se znovu odívá těly, aniž si na předchozí životy sebeméně pamatuje. Titíž řeknou, že i někteří z pravověrných Židů pravili o Spasiteli, že to bude jeden z dávných proroků, který nepovstane z hrobu, nýbrž z nového zrození. Neboť --- když je za jeho matku jasně označena Marie a za jeho otce považován Josef tesař --- jak by si mohli myslet, že je jeden z proroků, který byl vzkříšen z mrtvých? Užijí výroku ,,smetu vše, co vyvstalo`` (Gn 7,4), napsaného v knize Genesis, a toho, kdo se snaží oddělit zmíněné zavádějící úvahy od písma, postaví do diskuse jako svědka pravověrného učení.

11. Někdo jiný, církevník, který výklad o znovuvtělení odmítá coby lež a nesouhlasí, že by duše Janova někdy byla bývala Eliášem, použije zmíněný výrok anděla, který při početí Janově nezmiňuje Eliášovu duši, ale ducha a sílu: ,,on půjde před Ním v duchu a síle Eliášově, aby obrátil srdce otců k dětem`` (Lk 1,17), a ukáže na spoustě míst v písmech, že duch je něco jiného než duše a zmíněná síla [je něco jiného] než duch i duše. Nyní ovšem není načase dokládat to mnoha citáty, abychom zcela neopustili myšlenkovou nit. Pro tuto chvíli postačí k odlišení síly od ducha výrok ,,duch svatý na tebe sestoupí a síla nejvyššího tě zastíní`` (Lk 1,35). Ohledně duchů v prorocích, kteřížto jsou jim dáni od Boha a nazývají se takříkajíc jejich statky, [můžeme uvést] ,,duchové proroků jsou prorokům poddáni`` (1Kor 14,32) a ,,duch Eliášův spočinul na Elizeovi`` (2Kr 2,15). Takže nebude nesprávné domnívat se --- řekne [církevník] --- že Jan, který v duchu a v síle Eliášově obrací srdce otců k dětem, se tak nazývá díky tomuto duchu Eliáše, který má přijít.

Na potvrzení toho pak užije i této úvahy: Jestliže se Bůh celého světa poté, co se s ním svatí spojili, stává jejich bohem, takže se nazývá bohem Abrahámovým a bohem Izákovým a bohem Jákobovým, oč spíše by se svatý Duch, s nímž se spojili proroci, neměl nazývat jejich duchem, takže se o Duchu dá mluvit jako o duchu Eliášově a duchu Izaiášově?

Tentýž církevník řekne, že ti, kdo se domnívali, že Ježíš je jeden z proroků, který vstal z mrtvých, se mohli mýlit kvůli zmíněnému učení a kvůli tomu, že ho považovali za jednoho z proroků; protože chybně a nesprávně mysleli, že je jeden z proroků, a protože neznali jeho údajného otce a jeho skutečnou matku, mohli se domnívat, že byl vzkříšen z hrobu.

K odpovědi na výrok z knihy Genesis o vyvstání užije církevník slov: ,,Bůh mi nechal vyvstat jiné sémě místo Ábela, kterého zabil Kain``, kde se mluví o ,,vyvstání`` v souvislosti se zrozením. Odpovídaje na původní argumenty jinak než zastánce znovuvtělení, řekne na základě právě provedených úvah, že v jistém smyslu byl Jan vskutku Eliáš, který měl přijít, a že kněžím a levitům odpověděl: ,,nejsem``, protože uhodl, co svou otázkou zamýšleli. Tato prověrka, kterou na Janovi provedli kněží a levité, neměla za cíl zjistit, zda je v obou tentýž duch, nýbrž zda je Jan sám Eliáš, který byl vzat do nebes a nyní se zjevil podle židovského očekávání nezávisle na běhu zrození, což právě poslové z Jeruzaléma nejspíš nevěděli. Přirozenou odpovědí na tuto otázku je: ,,nejsem``, protože do nebes vzatý Eliáš si nevyměnil tělo a nepřišel pod jménem Jan.

12. Ovšem ten první, jehož názor, že se z tohoto místa dá odvodit znovuvtělování, jsme vyložili, setrvá u zkoumání textu a řekne druhému, že není logické, že by syna tak známého kněze Zachariáše, který se narodil navzdory všemu lidskému očekávání i přes vysoké stáří obou rodičů, tolik jeruzalémských Židů a jimi poslaných levitů a kněží neznalo a nevědělo, že se takto narodil, když navíc Lukáš dosvědčuje, že ,,bázeň dolehla na všechny, kdo bydleli v jejich okolí`` --- to jest v okolí Zachariáše a Alžběty --- a ,,v celých judských horách se vyprávělo o všech těch událostech`` (Lk 1,65). Jestliže však Janův původ od Zachariáše nebyl neznámý a jeruzalémští Židé přesto poslali levity a kněze, aby se zeptali: ,,jsi Eliáš?``, museli to říkat v přesvědčení, že učení o znovuvtělování je pravdivé, souhlasí s tradicí otců a není cizí jejich tajnému učení. Jan, který svůj minulý život nezná, proto říká: ,,nejsem Eliáš``.

13. Na tyto argumenty, jejichž přesvědčivost se nedá brát na lehkou váhu, odpoví církevník prvnímu otázkou, zda se na proroka osvíceného Duchem, prorokovaného Izaiášem, předpovězeného tak slovutným andělem dříve, než se událo jeho početí, obdařeného z plnosti Kristovy, účastného takové milosti, poznavšího, že pravda povstala skrze Ježíše Krista, prohlásivšího něco takového o Bohu a o Jednorozeném v lůně Otcově, sluší, aby lhal a nevěděl nebo zatajoval, kdo je. Spíše by se byl měl zdržet jakéhokoli tvrzení a otázku nezodpovídat kladně ani záporně. Proč nebylo rozumnější --- jestliže mnozí zastávali toto učení [o znovuvtělování] --- aby se Jan o sobě zdržel úsudku, zda jeho duše někdy nebyla v Eliášovi?

S ohledem na předchozí úvahy vyzve církevník prvního, aby se zeptal těch, kdo prohlašují, že znají židovskou tajnou nauku, zda takové učení [o znovuvtělování] vůbec mají. Pokud se ukáže, že tomu tak vůbec není, je jasné, že celá úvaha prvního se zhroutí.

Církevník se tedy ani trochu nevzdá předchozího řešení a bude se dále snažit zjistit pohnutky ptajících se [kněží a levitů]. Neboť --- pokud ti, kdo je poslali, vědí o Janově původu od Zachariáše a Alžběty, a tím spíše i sami poslaní, pocházející z kněžského rodu, jimž podivuhodné otcovství jejich významného příbuzného Zachariáše nezůstalo skryto --- co měli tito muži na mysli, když se ptali: ,,jsi Eliáš?``, o němž věděli, že byl vzat do nebes, a jehož návrat očekávali? Pravděpodobně se tedy --- ježto očekávali Eliáše na konci věků před Kristem a po něm Krista --- ptali v přeneseném smyslu: ,,Jsi ten, který zvěstuje poselství, které má přijít před Kristem na konci věků? A na to [Jan] vědomě odpovídá: ,,nejsem``.

14. Dále církevník, aby se postavil vývodům druhého, který se snažil výrokem: ,,v judských horách se vyprávělo o všech těch událostech`` dokázat, že význačné narození Janovo nezůstalo kněžím skryto, poukáže na to, že podobného omylu se dopustili i mnozí jiní ohledně Spasitele, když ,,jedni říkali, že je Jan Křtitel, jiní, že je Eliáš, jiní, že je Jeremiáš nebo jeden z proroků`` (Mt 16,14), jak mu to také řekli učedníci, když se jich Pán ptal poblíž Cesareje Filipovy. Rovněž Herodes, když říká: ,,Jan, kterého jsem nechal stít, vstal z mrtvých`` (Mt 14,2), zřejmě nezná slova těch, kteří se o Kristovi vyjadřovali: ,,není to syn tesařův? nejmenuje se jeho matka Marie a jeho bratři Jakub, Josef, Šimon a Juda, a nežijí mezi námi i všechny jeho sestry?`` (Mt 13,55). Když tedy ohledně Spasitele, o jehož narození z Marie mnozí věděli, byli jiní v omylu, není divu, že i ohledně Jana, jehož narození jedněm nezůstalo skryto, byli jiní v nejistotě, zda se očekávaný Eliáš nezjevil v Janovi. Otázka, zda Jan není Eliáš, přece nijak nepřevyšuje otázku, zda Spasitel není Jan. Na postavu Eliášovu se nedalo usuzovat z vlastního vnímání, nýbrž pouze z Písma, že byl ,,muž zarostlý, bedra opásaná koženým pásem``, zatímco vzezření Janovo bylo zřejmě všeobecně známé a Ježíšově postavě nepodobné; nicméně u některých se objevila domněnka, zda Jan nevstal z mrtvých pod novým jménem Ježíš.

Ohledně změny jména, kterou nacházíme v tajných naukách, nevím, co vedlo Židy k tradici, že Fineas, syn Eleazarův, který se podle tvrzení tradice dožil mnoha soudců, jak se dočítáme v knize Soudců (Sd 20,28), je Eliáš. Pod označením ,,mír`` mu byla v knize Numeri slíbena nesmrtelnost za to, že v bohulibé horlivosti probodl Madianku s oním Izraelcem a utišil zmíněný Boží hněv, ve smyslu citátu: ,,Fineas, syn Eleazara, syna Áronova, utišil můj hněv, neb horlil horlivostí mou`` (Nu 25,11). Není tedy divu, že ti, kdo se domnívali, že Fineas a Eliáš jsou tatáž osoba --- zda je to domněnka správná či nikoli, tím se zde zabývat nebudeme --- si mysleli, že i Jan a Ježíš jsou tatáž osoba, nebo měli podezření a chtěli se tedy dozvědět, zda jsou Jan a Eliáš tatáž osoba.

Přede vším jiným měla by se nyní prověřit a hlouběji prozkoumat podstata duše, původ jejích vlastností, její vstup do pozemského těla, úkoly přidělené jejímu životu a její opětovné vyproštění [z těla], dále zda je možné, aby podruhé vstoupila do těla či nikoli, zda v témže světovém období a ve stejné situaci či nikoli, zda ve stejném těle či v jiném, a pokud ve stejném, zda zůstane tělo podstatou stejné a bude se lišit jakostí, nebo zda bude stejné podstatou i jakostí, a zda bude stejného těla užívat vždy, nebo je bude střídat. V této souvislosti by se mělo prověřit, co přesně znovuvtělení je a jak se liší od vtělení, a zda z nauky o znovuvtělování plyne nepomíjivost světa. Přitom bude nutné zohlednit též argumenty těch, kdo chtějí z Písem odvozovat, že duše je rozptýlena v těle, i všechno, co z toho plyne. Učení o duši, jak je obsáhlé a pro vykladače složité a vyžaduje sebrání roztroušených argumentů z Písem, zkrátka zasluhuje zvláštního pojednání. Proto nyní, poté co jsme si trochu zabádali v otázkách týkajících se Eliáše a Jana, přejděme k dalšímu tématu.

z řečtiny přeložil Milan M. Horák

 
nahoru   kaňka