Krooks

Estonské citoslovce „krooks“ má dva významy. Jednak označuje zvuk, jejž vydávají kvákající žáby, a v tomto významu se do češtiny překládá slovem „kvák“ jednak je to citoslovce, jímž estonští řidiči veřejné dopravy vyjadřují radost nad tím, že se jim podařilo dosáhnout příští zastávky. V tomto významu je nepřeložitelné.

Mé první setkání s tímto citoslovcem ve veřejné dopravě bylo polovědomé. Neuměl jsem tehdy ještě estonsky natolik, a tak jsem se domníval, že kvůli nevalné kvalitě tlampačů prostě nerozumím názvům zastávek. Teprve po několika jízdách jsem se při jedné cestě napříč Tallinnem pokusil nalézt v řidičových hláškách příslušná pomístní jména... a objevil jsem citoslovce „krooks“.

Tramvaj se skřípěním zastavila, dveře se otevřely, z tlampačů se ozvalo „krooks“. Vyhlédl jsem na zastávku, přečetl její název „Kreutzwaldi“ a byl spokojen, domnívaje se, že jsem už správně zachytil aspoň začátek slova. Když byla příští zastávka oznámena opět jako „krooks“, poněkud jsem znejistěl, ale přečtený název „Pronksi“ mě zase uklidnil — nemohu přece čekat, že při svém zatím chatrném porozumění estonštině a při chraplavosti reproduktorů odliším počáteční „k“ a „p“. Když se však „krooks“ ozvalo potřetí a já na ceduli venku četl „Hobujaama“, jalo mne podezření, že věci se mají úplně jinak.

Nějakou dobu jsem pak jezdil veřejnou dopravou s napjatýma ušima, dychtiv neoslyšet jediné hlášení, a postupně se dobral k poznání tohoto dříve nezdokumentovaného zákoutí estonského vokabuláře. V autobusech místních i dálkových, ve vlacích, v trolejbusech i v tramvajích naslouchal jsem nepochopitelnému „krooks“, než mne jednou zastihlo náhlé osvícení. Zvuk, jenž zněl mému sluchu dotud ponuře a temně, se pochopením rozjasnil, a stal se součástí mého estonského domova.

Leč doba moderní ničí mnohé, co nám dříve bylo potěchou. Ve stále více dopravních prostředcích dnes místo útulného „krooks“, vysloveného přímo ústy řidiče, slýchám nahrávky cizích hlasů, nudně hlásící názvy zastávek. Nedávno jsem se dokonce začal bát, že známé citoslovce již nikdy neuslyším. Marně jsem vzpínal uši k tlampačům, marně jsem se snažil vybírat si k jízdě autobusy mimořádně ošuntělé, když tu jednou zcela nečekaně, ve vozidle na první pohled moderním se místo jména zastavení ozvalo jasné a libé „krooks“. Nevím, zda selhala technika, nebo zda se řidič rozhodl konečně popustit uzdu své autobusácké radosti z dosažení průběžného cíle, ale co mi na tom záleželo — vždyť pocítil jsem dotek věčnosti.