Výslovnost estonštiny
Zvládnout estonskou výslovnost opravdu dobře je úkol nelehký; poměrně rychle se však dá docílit výslovnosti pro Estonce jakž-takž srozumitelné i snesitelné a mluvní praxí dále zlepšovatelné. Proto si hned na začátku uvedeme několik základních pravidel pro netrpělivé začátečníky:
- Nevíte-li, jak vyslovit nějaké estonské slovo, přečtěte ho po česku. Ve většině případů Vám budou Estonci rozumět.
- Zatímco estonské souhlásky můžete zpočátku bez nebezpečí nedorozumění vyslovovat po česku, mezi estonskými samohláskami byste měli co nejbedlivěji rozlišovat. Je jich devět a jsou náramně důležité pro rozlišení smyslu slov.
- Zdvojeně psané hlásky (samohlásky i souhlásky) se čtou dlouze.
- Zbytek se poddá časem. Máte-li možnost poslouchat mluvenou estonštinu, čiňte tak, a správnou výslovnost po čase pochytíte.
Samohlásky
| a | vyslovuje se přibližně jako v češtině, či lehce zabarvené do o |
| e | je užší než české e, jakoby napůl e a napůl i; kvalitou je podobné německému úzkému e („See“) nebo maďarskému é („éš“) |
| i | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| o | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| u | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| õ | (o s tildou) neurčitá hláska, kterou vyslovíme např., vyslovujeme-li samotné p (což by Estonec přepsal jako põ); hláska je podobná anglickému „mixed vowel“ nebo rumunskému ă |
| ä | je široké e, podobné anglickému a ve slově „fat“ |
| ö | je přechodová hláska mezi o a e (rty nastavíme na vyslovení o a vyslovíme e); spíše než německému ö je hláska podobna maďarskému ö |
| ü | je přechodová hláska mezi u a i (rty nastavíme na vyslovení u a vyslovíme i); spíše než německému ü je hláska podobna maďarskému ü |
Souhlásky
| b | je jen poloznělé, tedy mezi českým b a p |
| d | je jen poloznělé, tedy mezi českým d a t |
| f | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| g | je jen poloznělé, tedy mezi českým g a k |
| h | je narozdíl od češtiny neznělé (podobně jako h anglické, německé nebo maďarské), tedy se podobá lehkému vzadu vyslovenému ch (lahti „otevřený“); na začátku slova a mezi dvěma samohláskami může být téměř nehlasné (hobune „kůň“, rahu „mír“); zdvojené hh se podobá českému ch (tšehh „Čech“) |
| j | vyslovuje se jako v češtině |
| k | odpovídá velmi pečlivě vyslovenému českému k |
| l | většinou se vyslovuje jako v češtině, ale v některých případech se měkčí |
| m | vyslovuje se jako v češtině |
| n | většinou se vyslovuje se jako v češtině (včetně znosovatění ve skupinách nk a ng), ale v některých případech se měkčí |
| p | odpovídá velmi pečlivě vyslovenému českému p |
| r | vyslovuje se jako v češtině |
| s | většinou se vyslovuje podobně jako v češtině, ale v některých případech se měkčí; stojí-li mezi samohláskami a je-li krátké, mívá lehký nádech do z |
| š | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| t | většinou odpovídá velmi pečlivě vyslovenému českému t, ale v některých případech se měkčí |
| ts | vyslovuje se přibližně jako české c |
| tš | vyslovuje se přibližně jako české č |
| v | vyslovuje se jako v češtině |
| z | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
| ž | vyslovuje se přibližně jako v češtině |
Měkčení
Estonské hlásky d, t, n, l a s se měkčí, pokud stojí nebo ve staroestonštině stály před i nebo j: käsi, padja, hall (staroestonsky halli). Protože měkkost se nijak neoznačuje a poznat, kde dříve stávalo i nebo j, také není lehké, budeme na těchto stránkách měkkost ve sporných případech označovat stříškou před měkkou souhláskou (palk „mzda“, pa^lk „trám“)
| ^d, ^t, ^n | zní jako d, t, n s lehkým nádechem do ď, ť, ň |
| ^l | zní jako l s nádechem do slovenského ľ |
| ^s | zní jako s se zabarvením do j (tedy trochu „šišlavé“); hláska se podobá holandskému měkkému s („sloot“, „steen“) |
V souhláskových skupinách se měkčí první souhláska, byť přímo s následujícím i nebo j nesousedí: pa^lk (staroestonsky palki) „trám“, nä^lkjas „slimák“. Ostatní hlásky souhláskové skupiny se přitom neměkčí; i dlouhé souhlásky se tak rozpadají na první měkčenou a druhou neměkčenou složku: ka^ss (staroestonsky kassi) „kočka“.
Délka
Estonské hlásky (tedy nejen samohlásky, ale i souhlásky) mohou nabývat trojí různé délky — mohou být krátké, dlouhé a předlouhé.Délka samohlásek
Krátké samohlásky odpovídají přibližně českým krátkým samohláskám nebo jsou ještě o něco kratší. Dlouhé samohlásky se podobají rychle vysloveným českým dlouhým souhláskám, asi jako á ve slově „omáčka“. Předlouhé samohlásky se podobají velmi pečlivě a zdůrazněně dlouze vysloveným českým dlouhým samohláskám (asi jako á ve větě „No přece já!“); pro české ucho mají vpodstatě délku dvou slabik.
Všechny samohlásky se vyskytují ve všech délkách.
Dlouhé i předlouhé samohlásky se v písmu označují zdvojením písmene: aasta „rok“. Abychom mohli předlouhé samohlásky odlišit od dlouhých, budeme je v nutných případech označovat tečkou mezi oběma písmeny: looma „zvířete“, lo.oma „tvořit“.
Délka souhlásek
Krátké souhlásky jsou podobné českým jednotlivým souhláskám (jako n ve slově „vana“). Výjimkou je estonské s, které ve své krátké podobě v češtině není — české s (jako třeba ve slově „pes“ nebo „husa“) zní pro Estonce jako dlouhé. Dlouhé souhlásky se podobají českým slitým souhláskám na rozhraní přízvučné předložky a následujícího slova (jako s-s ve slově „přes sebe“). Předlouhé souhlásky se podobají slitým českým souhláskám na rozhraní dvou slov (jako s-s ve slově „třes se“, m-m ve slově „šum moře“ nebo k-k ve slově „lok kávy“ — vyslovujeme-li ovšem přirozeně a nesnažíme-li se o přehnaně oddělené „lok’ ‘kávy“); předlouhé souhlásky zní podobně italským zdvojeným souhláskám („ecco“, „otto“).
Ze souhlásek se ve všech délkách vyskytuje pouze r, l, m, n, s, j; v může být krátké a vzácně také předlouhé; b, d (^d), g, h jsou vždy krátké — jejich dlouhou a předlouhou podobu zastupují hlásky p, t (^t), k, hh; ts je dlouhé nebo předlouhé. Z cizích hlásek mohou být š a f pouze dlouhé či předlouhé, z a ž pouze dlouhé.
Dlouhé a předlouhé souhlásky se v písmu označují zpravidla rovněž zdvojením písmene. Protože se ovšem některé hlásky vzájemně doplňují a jiné v některých délkách nevyskytují, shrnujeme zápis souhlásek všech možných délek do následující tabulky:
| zápis délky souhlásek | ||
|---|---|---|
| krátká | dlouhá | předlouhá |
| l | ll | ll |
| m | mm | mm |
| n | nn | nn |
| r | rr | rr |
| s | ss | ss |
| h | hh | hh |
| j | i | i, jj |
| b | p | pp |
| d | t | tt |
| g | k | kk |
| v | — | vv |
| — | f | ff |
| — | š | šš |
| — | z | — |
| — | ž | — |
Abychom rozlišili dvojznačné zápisy, budeme rovněž předlouhé souhlásky v případě potřeby označovat tečkou mezi oběma písmeny: sammu pikkus „délka kroku“, ale kolm sam.mu „tři kroky“.
Správné délce se musíme v mnoha případech prostě naučit zpaměti. Často se však délka dá odvodit z pravidel skloňování a časování. Pro začátek se spokojme s jedním pravidlem, k jehož užití ještě nemusíme ovládat mluvnici: Všechna jednoslabičná slova kromě nepřízvučných zájmenných tvarů jsou předlouhá, t.j. samohláska či dvojhláska slabiky nebo závěrečná souhláska či souhlásková skupina je předlouhá: ma.a „země“, le.ek „plamen“, sam.m „krok“, pil.l „hudební nástroj“.
Dvojhlásky
Estonština má velmi rozvinutý systém dvojhlásek — téměř každé dvě samohlásky se mohou spojit ve dvojhlásku. Dvojhlásky mohou být dlouhé nebo předlouhé.Dlouhé dvojhlásky se délkou podobají dvojhláskám českým, tedy druhá složka dvojhlásky je zřetelně kratší než prvá. Tak zní např. estonské dlouhé au ve slově laulan („zpívám“) jako české au ve slově „auto“, tedy au.
Předlouhé dvojhlásky se délkou podobají českým dvouslabičným samohláskovým uskupením v cizích slovech, tedy obě účastné samohlásky jsou přibližně stejně dlouhé. Tak vyslovíme estonské předlouhé ea ve slově hea („dobrý“) stejně jako české ea ve slově „idea“.
Čech musí při vyslovování estonštiny dbát na to, aby dlouhé dvojhlásky vyslovoval jednoslabičně, tedy jako pouze dlouhé i tam, kde by v češtině byla výslovnost dvouslabičná, tedy pro estonské ucho předlouhá: ae (tedy ae) ve slově taevas („nebe“), ao (tedy ao) ve slově kaotama („ztratit“) atd. Naopak musíme vyslovovat předlouhé souhlásky předlouze i tam, kde by naše česká mluvidla ráda vyslovila jednoslabičnou českou dvojhlásku: slovo au („čest“) nemá znít jako au v českém slově „auto“, nýbrž jako au ve větě „ke kakau jedl vánočku“, ei ve slově seis („stav“) nemá znít jako ej, nýbrž spíše jako eji atd.
Protože dlouhé a předlouhé dvojhlásky se v písmu nerozlišují, budeme v případě potřeby předlouhou dvojhlásku označovat tečkou mezi oběma složkami: a.u, se.is.
Souhláskové skupiny
Souhláskové skupiny překračují některá dosud uvedená pravidla výslovnosti. Tak se v sousedství hlásek p, t, k a s zpravidla nepíše b, d, g, ale zase jen p, t, k, i když se jedná o souhlásku krátkou — pro estonský pravopis je totiž v tomto případě rozhodující kvalita hlásky, která je sice krátká, ale narozdíl od své běžné podoby zcela neznělá: krátké t ve slově seista („stát“), krátké k ve slově katkestama a pod.Podobně jako dvojhlásky, mouhou být i souhláskové skupiny dlouhé nebo předlouhé. Za dlouhé se označují souhláskové skupiny skládající se pouze z krátkých souhlásek, za předlouhé ty, v nichž je jedna souhláska (ve většině případů první) dlouhá. Délka souhlásek se ovšem v souhláskových skupinách neoznačuje (palju „mnoho“ vyslov pa^llju, silm „oko“ vyslov sillm); výjimku tvoří pouze skupiny zakončené dlouhým s (varss „hříbě“). V případě potřeby budeme proto označovat předlouhé souhláskové skupiny tečkou za dlouhou složkou: sil.m, pal.ju, resp. s označením měkkosti pa^l.ju.
Slovní přízvuk
Všechna původní estonská slova a slova přejatá (tedy už přizpůsobená fonetice estonštiny) mají hlavní přízvuk na první slabice a vedlejší přízvuky na dalších lichých slabikách: rahu („mír“), räägivad („mluví“), kõnelema („hovořit“). Slova složená se přízvukují po složkách, přičemž hlavní přízvuky dalších slov se mění ve vedlejší: raamatu „knihy“ + pidamine „držení“ = raamatupidamine „účetnictví“.Cizí slova si zpravidla zachovávají přízvuk originálního jazyka. Tato přízvučná slabika je vždy dlouhá nebo předlouhá: balett („balet“). Vedlejší přízvuky jsou pak na první slabice slova a za ní následujících lichých slabikách a na lichých slabikách za hlavním přízvukem: antroposoofiline („antroposofický“).
Větný přízvuk a melodie věty
Estonský větný přízvuk je podobný českému. Zdůrazněné slovo se klade zpravidla na konec věty (otsisin teid kodus „hledal jsem vás doma“; otsisin kodus teid „hledal jsem doma vás“), někdy na začátek (nii loll ma ei ole „takhle blbý nejsem“).Melodie řeči je v hlavních rysech podobná češtině. Za zmínku stojí melodie zjišťovací otázky — zatímco v češtině se na konci takové otázky výrazně zvedá hlas, v estonštině toho není zapotřebí, protože zjišťovací otázku uvozuje tázací částice kas: „je ti zima? “ (--_^), ale kas on sul külm (---_), podobně jako v české větě „zdalipak je ti zima?“. Ovšem i v tomto případě se můžeme setkat se zvednutím hlasu na konci věty.
