Estonština mezi ostatními jazyky

Estonština patří mezi jazyky uralské neboli fenougrijské jazykové rodiny, k níž vedle jazyků tradičně označovaných jako ugrofinské náleží jazyky samojedské. Jazyky této prastaré rodiny se před několika tisíci lety mluvilo ve velké části Evropy a v takřka celé severní Asii, dnes jimi hovoří jen asi 24 miliónů lidí, z toho 15 miliónů Maďarů, 5 miliónů Finů a 1 milión Estonců. Zbytek připadá na vícero malých národů v severovýchodní Evropě a na Sibiři, které zvětšiny čítají jen po stovkách či tisících příslušníků.

Nejbližšími příbuznými estonštiny jsou jazyky baltofinské: livonština, vadejština, ižorština, setučtina, vepština, karelština (již někteří rozlišují ve dva až tři samostatné jazyky -- karelštinu a lydijštinu nebo dvinštinu, oloněčtinu a lydijštinu) a finština. První tři můžeme považovat za jazyky vymřelé nebo nenávratně vymírající (existují jen desítky mluvčích, vesměs pokročilého věku). Setučtina přežívá v jihovýchodním Estonsku, ale vlivem moderní informační výměny se stále více připodobňuje estonštině. Vepských mluvčích je ještě několik tisíc v ruské Karélii, ale šance, že se podaří tento jazyk aktivní obrozeneckou kampaní zachránit, jsou velmi malé. Karelsky mluví ještě několik desítek tisíc lidí ve východním Finsku a v ruské Karélii, ovšem je oprávněná obava, že i tento jazyk vymizí a na jeho místo nastoupí dílem finština a dílem ruština.

Hlavním viníkem katastrofálního stavu baltofinských (a potažmo i ostatních uralských) jazyků je stalinsko-sovětský stát. Po určité době kulturního rozkvětu malých národů v první porevoluční době přišly stalinské represe, existence některých národů byla úředně zrušena, knihy v režimu nepříhodných jazycích byly spalovány a mluvčí těchto jazyků deportováni či přímo vybíjeni. Příkladem nám může posloužit ižorština, kterou před druhou světovou válkou mluvilo asi 30 tisíc lidí v oblasti mezi Narvou a Petrohradem. Ve dvacátých a třicátých letech byla podrobně zdokumentována a dokonce zavedena jako vyučovací jazyk do škol, ale v roce 1937 režimníci ižorštinu zakázali, většinu Ižorů pobili nebo deportovali a všechny ižorské knihy nechali zničit, takže dnes jestvuje jen několik desítek či stovek ižorsky mluvících a široko daleko nenajdete o ižorštině žádnou literaturu. Bylo by však nepřesné dávat tuto politiku do přímé spojitosti s komunismem: Stačí si vzpomenout na ještě nedávný norský vládní postoj vůči Laponcům nebo drastickou genocidu Austrálců cíleným programem australské vlády, abychom si uvědomili, že se jedná o problém, v němž mocní všech politických odstínů hrají ve všech zemích roli stejně ponurou.

*(1) v karelštině se slova „mies“ užívá hlavně ve významu „člověk“
*(2) vepské „külä“ znamená obec skládající se z vícera vesnic či usedlostí, zatímco pro jednotlivou vesnici se užívá slova „deroun“
*(3) vadejské „õltii“ a karelské „oldih“ je vlastně tvar neosobního rodu, kterého se užívá místo 3. osoby množného čísla

V případě livonštiny, vadejštiny, ižorštiny, vepštiny, setučtiny a karelštiny nejsou uvedené tvary jednoznačné, protože tyto jazyky nemají sjednocenou spisovnou formu. Pro jednoduchost užívám pro tyto jazyky estonského pravopisu, doplněného o apostrof, znamenající změkčení předchozí hlásky, a setucké „q“, hrdelní závěrovou hlásku podobnou hebrejskému alefu.

Nejbližšími dalšími příbuznými baltofinských jazyků jsou jazyky laponské. O něco vzdáleněji příbuznými skupinami jsou jazyky volžské, t.j. marijské a mordvinské (erzejština a mokština), a jazyky permské (udmurtština, komijština a permjačtina). Tyto podskupiny uralských jazyků se někdy souhrnně označují jako jazyky finsko-permské. K nim pak přistupují jazyky ugrijské, jejichž jednu větev tvoří maďarština, druhou jazyky obsko-ugrijské (mansijština a chantyjština), a konečně jazyky samojedské (jazyky Něnců, Selkupů, Nganasanů a Jenců).

Z ostatních jazykových rodin jsou uralským jazykům nejblíže jazyky altajské (turecké, tunguzské a mongolské). Na této úrovni příbuznosti však jestvuje podobnost právětak s dalšími jazykovými rodinami, např. indoevropskou, k níž náleží slovanské jazyky a potažmo čeština. Kromě několika málo prastarých kulturních slov a vícera později přejatých slovanských výrazů tak nacházíme určité shody např. mezi českým a estonským časováním.