U_@_ (Přehled estonského časování)

Přehled estonského časování

Estonské slovesné tvary rozlišují osobu, číslo, řeč, čas, rod a způsob. Jmenné tvary slovesa (infinitivy, supina, příčestí) mohou být nadto skloňovány.

Osoba a číslo

Estonské sloveso, stejně jako sloveso české, může vyjadřovat první, druhou a třetí osobu v jednotném i množném čísle. Osoba se vyjadřuje koncovkou nebo osobním zájmenem. Narozdíl od češtiny však u mnoha tvarů není vyjadřování osoby povinné.

Estonština má tři sady osobních koncovek, z nichž první dvě se velmi podobají. Koncovek první sady se užívá v kladné řeči přítomného času oznamovacího způsobu; koncovek druhé sady se užívá v kladné řeči prostého minulého času oznamovacího způsobu, v kladné řeči přítomného času podmiňovacího způsobu a v jednoduchých tvarech kladné řeči minulého času podmiňovacího způsobu; koncovek třetí sady se užívá v kladné i záporné řeči rozkazovacího způsobu. Ostatní časy a způsoby koncovek neužívají.

přehled osobních koncovek
číslo	osoba	koncovky přítomného času	koncovky vedlejších časů	koncovky rozkazovacího způsobu
jed not né	1.	-n	-(i)n	netvoří se
	2.	-d	-(i)d	-
	3.	-b	-	-gu/-ku
mn ož né	1.	-me	-(i)me	-gem/-kem
	2.	-te	-(i)te	-ge/-ke
	3.	-vad	-(i)d	-gu/-ku

Příklady: näen = vidím, teed = děláš, annab = dává, istume = sedíme, räägite = mluvíte, teavad = vědí, olin = byl jsem, laulsid = zpíval jsi, magas = spal, seisaksime = stáli bychom, pidanuksite = byli byste museli, surid = umřeli, oota = počkej, olgu = budiž, lootkem = doufejme, unustage = zapomeňte, võtku = vemtež.

Osobních zájmen se k vyjádření osoby a čísla může (ale nemusí) užít v obou řečích i ve všech časech a způsobech, zejména však u tvarů, které nemají osobní koncovku. Osobní zájmena se zpravidla objevují v nepřízvučné (krátké) podobě (ma, sa, ta, me, te, nad). Přízvučných (dlouhých) tvarů (mina, sina, tema, meie, teie, nemad) se užívá jen tehdy, má-li být osoba zvlášť zdůrazněna.

Příklady: ma tean = (já) vím, sa ei tohi = nesmíš, ta kolivat = prý se stěhuje, me ei arvaks = nedomnívali bychom se, te võite = můžete, nad tulnud = prý přišli, sina ära valeta = ty nelži, meie ei tule = my nepřijdeme.

Řeč

Řeč (kõne) je slovesná kategorie, kterou české sloveso nezná. Řeč vyjadřuje, zda slovesný tvar nese kladnou nebo zápornou informaci. Kladná řeč proto odpovídá obyčejným tvarům českého slovesa (,,dělá``, ,,ztratil jsem``, ,,chtěli bychom``, ,,zmiz``), zatímco řeč záporná tvarům v češtině rozšířeným o záporku ,,ne-`` (,,neumí``, ,,nevěděl jsi``, ,,nedoufal bych``, ,,nevymlouvejte se``).

Záporná řeč se vyznačuje většinou zápornou částicí ei (jedná se o ustrnulý tvar záporového slovesa, které se v plnosti zachovalo např. v příbuzné finštině nebo v některých estonských nářečích). Narozdíl od záporu, jak jej známe z češtiny nebo blíže příbuzných jazyků, se však záporná řeč od kladné neliší jen touto zápornou částicí, nýbrž ztrácí též osobní koncovky a mnohdy podléhá dalším změnám. U slovesa olema (,,býti``) je možno zápornou částici ei nahradit zápornou předponou p- (pole = ei ole, polnud = ei olnud atd.).

Příklady:

(ma) tean -> (ma) ei tea = vím -> nevím

(sa) said -> (sa) ei saanud = dostal jsi -> nedostal jsi

(me) sööksime -> (me) ei sööks = jedli bychom -> nejedli bychom

tehakse -> ei tehta = dělá se -> nedělá se

anti -> ei antud = dalo se -> nedalo se

(nad) olevat -> (nad) ei olevat, (nad) polevat = prý jsou -> prý nejsou

Výjimkou je rozkazovací způsob, v němž si záporné sloveso zachovalo své osobní tvary a v němž se navíc neztrácejí koncovky kladné řeči. Záporná řeč rozkazovacího způsobu (t.j. vyjádření zákazu) se tedy z řeči kladné tvoří pouze dodáním záporného slovesa v příslušné osobě a čísle před kladný tvar.

rozkazovací tvary záporného slovesa
osoba\číslo	jednotné	množné
1.		ärgem
2.	ära	ärge
3.	ärgu	ärgu

Příklady: ära tee = nedělej, ärgu olgu = nebudiž (ať není), ärgem mingem = nechoďme, ärge tapke = nezabíjejte, ärgu laulgu = nezpívejtež (ať nezpívají).

Čas

Estonština rozlišuje čas přítomný, minulý prostý, minulý úplný a předminulý. Pro budoucí čas nemá zvláštní tvary, ale vyjadřuje jej tvary času přítomného (budoucnost je pak možno odlišit příslovečným určením nebo tvarem větného předmětu) nebo modální vazbou.

Čas přítomný vyjadřuje děje, jejichž průběh není v okamžiku výpovědi uzavřen, tedy děje přítomné, budoucí, obvyklé či opakované. Tvoří se ve všech slovesných způsobech, nemá však žádný zvláštní příznak; jeho tvary tedy obsahují jen vyjádření osoby a čísla a příznaky řeči, rodu a způsobu.

Příklady užití přítomného času:

Elan Tallinnas. (Bydlím v Tallinnu.)

Homme tuleme tagasi. (Zítra přijedeme zpátky.)

Esmaspäeviti käib ta ujumas. (V pondělí chodí(vá) plavat.)

Ta ütles mulle, et ta mind ei armasta. (Řekla mi, že mě nemiluje.)

Oleks tore, kui nad võidaksid. (Bylo by skvělé, kdyby vyhráli.)

Te ei teadvat sellest midagi. (Nic prý o tom nevíte.)

Čas minulý prostý vyjadřuje děje, jejichž průběh nebyl uzavřen v (minulé) době, o níž mluvčí vypráví. Tvoří se pouze ve způsobu oznamovacím. Jeho příznakem v kladné řeči je zpravidla -s(i)- (u několika málo sloves -i-), vložené mezi kmen slovesa a osobní příponu. V záporné řeči se tvoří spojením záporky ei a příčestí minulého.

Příklady užití minulého času prostého:

Õppisin Tartu ülikoolis. (Studoval jsem na Tarbatské univerzitě.)

Kui ta tuli, põles tuli. (Když přišel, svítilo světlo.)

Me ei teadnud seda. (Nevěděli jsme to.)

Čas minulý úplný vyjadřuje děje, jejichž průběh je v okamžiku výpovědi uzavřen, tedy leží v minulosti. Tvoří se v oznamovacím, podmiňovacím, připouštěcím a nepřímém slovesném způsobu. Vyjma řídce užívané stažené tvary podmiňovacího způsobu, jsou tvary času minulého úplného vesměs složené z příčestí minulého a z tvarů pomocného slovesa olema.

Příklady užití minulého času úplného:

Ta on kaua elanud maal. (Bydlel dlouho na venkově.)

Kas seda juba olete teinud? (Už jste to udělali?)

Sellest ma pole kunagi kuulnud. (O tom jsem nikdy neslyšel.)

Čas předminulý vyjadřuje děje, jejichž průběh byl uzavřen v (minulé) době, o níž mluvčí vypráví. Tvoří se pouze ve způsobu oznamovacím. Jeho tvary jsou složeny z příčestí minulého a prostých minulých tvarů pomocného slovesa olema.

Příklady užití předminulého času:

Ma leidsin võtme, mille olin kaotanud. (Našel jsem klíč, který jsem (předtím) ztratil.)

Suvel oli Jüri juba läinud. (V létě už Jiří byl odešel. = V létě už Jiří byl pryč.)

Kui tulime, olid nad just ärganud. (Když jsme přišli, právě se byli probudili.)

Rod

Estonština rozlišuje dva slovesné rody: osobní, který odpovídá našemu rodu činnému, a neosobní, který je určitou obdobou našeho rodu trpného.

Slovesných tvarů osobního rodu se užívá k vyjádření dějů, jejichž činitelem je určitá osoba, bytost, jsoucno, věc, nebo skupina osob, bytostí, jsoucen, věcí. Osobní rod nemá žádný zvláštní příznak; jeho tvary však většinou obsahují vyjádření osoby a čísla.

Příklady osobního rodu:

Mari laulab. (Mari zpívá.)

Maja on suur. (Dům je velký.)

Sõin kõik kommid ära. (Snědl jsem všechny bombóny.)

Slovesnými tvary neosobního rodu se vyjadřují děje, které nemají žádného konkrétního činitele. V češtině jim odpovídají jednak vazby trpné, jednak neosobní vazby se zvratným zájmenem ,,se`` nebo s tvarem 3. osoby množného čísla. Příznakem neosobního rodu je -t(a)-/-d(a)-, asimilující u některých sloves s předcházející hláskou. K tomuto příznaku se pak připojují příznaky jednotlivých časů, způsobů a řečí; pro neosobní rod jsou charakteristické -kse v kladné řeči přítomného času oznamovacího způsobu (spolu s neosobním příznakem -takse, -dakse nebo -akse) a -i v kladné řeči prostého minulého času oznamovacího způsobu (spolu s neosobním příznakem -ti nebo -di); ostatní se podobají příznakům užívaných v rodu osobním.

Příklady neosobního rodu:

Mind rünnati. (Byl jsem napaden.)

Kõik on valmistatud. (Vše je připraveno.)

Siin ei suitsetata. (Tady se nekouří.)

Juba uuritakse kõrvalmõjusid. (Už se zkoumají vedlejší účinky.)

Räägiti sellest raadios. (Mluvili o tom v rádiu.)

Způsob

Estonština zná slovesný způsob oznamovací, podmiňovací, rozkazovací, připouštěcí a nepřímý. Tvary obdobné našemu neurčitému způsobu (infinitivu) jsou v estonštině jmenné.

Oznamovacího způsobu se užívá k prostému sdělování, ke zvolání, k otázkám. Tento způsob může též občas nahrazovat ostatní způsoby. Nemá žádný zvláštní tvaroslovný příznak.

Příklady oznamovacího způsobu:

See on minu vend. (To je můj bratr.)

Jõudsime kohale. (Dojeli jsme na místo.)

Sellest ei teatud midagi. (O tom se nic nevědělo.)

See on aga ilus! (To je ale krásné!)

Kas sa tuled ka? (Přijdeš také?)

Podmiňovacím způsobem se vyjadřují děje podmíněné nebo podmiňující, zamýšlené, přané a jinak nejisté nebo neskutečné. Jeho příznakem je -ks-, připojované před osobní koncovku nebo, pokud je tvar bez koncovky, na konec tvaru.

Příklady podmiňovacího způsobu:

See oleks hea. (To by bylo dobré.)

Kui seda oleksin teadnud, ei oleks ma tulnud. (Kdybych to byl (býval) věděl, nebyl bych (býval) přišel.)

Ah, kui ta mind armastaks! (Ach, kdyby mě miloval!)

Siis aga nähtaks! (To by se vidělo!)

Pidanuksime talle öelda. (Byli bychom mu to měli říci. Měli jsme mu to říci.)

Rozkazovací způsob vyjadřuje rozkaz, zákaz nebo důrazné přání. Ve sruhé osobě jednotného čísla je bezpříznakový, v ostatních tvarech je jeho příznakem -k-/-g-. Krom toho přibírá zvláštní osobní koncovky.

Příklady rozkazovacího způsobu:

Jää siia! (Zůstaň tady.)

Ärge nutke. (Neplačte.)

Tõuskem juba! (Vstaňme již!)

Nii tehtagu! (Tak se dělejž! Tak se to má dělat! Tak ať se to dělá!)

Připouštěcí způsob vyjadřuje připouštěnou možnost. V češtině mu přibližně odpovídá použití připouštěcích spojek, např. ,,ať(si)``, ,,byť``, ,,jakkoli``. Jeho příznakem je přípona -ku/-gu, která zůstává beze změny ve všech osobách; proto se s připouštěcím způsobem zpravidla užívá zájmen.

Příklady připouštěcího způsobu:

Otsigu sa seda tuhat aastat, sa ei leia. (I kdybys to hledal tisíc let, nenajdeš.)

Ta nutku, kui ta arvab, et see aitab. (Ať brečí, když si myslí, že to pomůže.)

Nepřímým způsobem se vyjadřují děje, které zná mluvčí pouze ze sdělení třetích osob nebo z vyprávění a u nichž chce zdůraznit, že se jedná o výpověď někoho jiného. Typicky se ho dříve užívalo pro vyprávění pověstí a pohádek, dnes ho však z této oblasti vytlačuje způsob oznamovací. Mimo takováto souvislá vyprávění odpovídá nepřímému způsobu v češtině přibližně použití příslovce ,,prý``. Příznakem způsobu je v přítomných tvarech koncovka -vat, která zůstává beze změny ve všech osobách. V minulém čase se nepřímý způsob vyjadřuje příčestím minulým osobním (koncovka -nud) bez pomocného slovesa.

Příklady nepřímého způsobu:

Peeter tulevat homme külla. (Petr prý přijde zítra na návštěvu. Petr říkal, že přijde zítra na návštěvu.)

Me olevat rumalad, et me ei tulnud. (Prý jsme hloupí, že jsme nepřišli.)

Ta löönud vitsaga vastu kalju, ja -- ennäe -- kalju avanevat. (Udeřil proutkem do skály, a -- ejhle -- skála se otvírá.)

Jmenné slovesné tvary

Jmennými se označují slovesné tvary, které sice mohou nabývat různých slovesných kategorií, ale zároveň se částečně nebo úplně dají skloňovat, nebo alespoň užívat jako jména. Ke jmenným slovesným tvarům se zpravidla neřadí plně skloňovatelná jména, která se od sloves odvozují zcela pravidelným způsobem (např. podstatné jméno slovesné, odvozované pravidelně nahrazením supinové koncovky -ma koncovkou -mine a skloňované jako jakékoli jiné jméno s koncovkou tohoto typu).

Estonština rozlišuje dva druhy jmenných tvarů, zastupujících podstatná jména (ma-infinitiv neboli supinum a da-infinitiv neboli prostě infinitiv) a tři druhy jmenných tvarů, zastupujících přídavná jména (příčestí přítomné, příčestí minulé osobní a příčestí minulé neosobní).

Supinum se uvádí v estonských slovnících jako základní tvar slovesa. Jeho význam odpovídá plně indoevropskému supinu, jak je zná kupříkladu latina nebo staročeština: označuje se jím poloha určitého slovesného děje vůči jinému slovesném ději. V moderní češtině mu odpovídá infinitiv spojený s tvary sloves pohybu nebo polohy.

Příznakem supina je koncovka -ma. Tato koncovka bez rozšíření je vlastně tvar ilativu. Supinum se dále vyskytuje ještě v inesivu, elativu, translativu a abesivu, pokaždé s příslušnou pádovou koncovkou (po řadě -mas, -mast, -maks a -mata). Infinitiv neosobního rodu ze zpravidla vyskytuje jen v základním, ilativním tvaru. Použití jednotlivých tvarů ozřejmí následující tabulka:

tvar	význam	příklad
-ma	směr dovnitř děje	Läks ostma. (Šel nakoupit.)
-mas	poloha uvnitř děje	Olime ujumas. (Byli jsme plavat. Byli jsme na plavání.)
-mast	směr z děje ven	Jaan tuli laulmast. (Jan přišel ze zpívání.)
-maks	děj jako účel	Tegi tuld vanad lauad põletamaks. (Rozdělal oheň, aby spálil stará prkna.)
-mata	děj se nekoná	Läksid ära midagi ütlemata. (Odešli, aniž by něco řekli.)

Supinum se rovněž pojí s některými slovesy, která nevyjadřují fyzický pohyb, ale která Estonec jako slovesa (vnitřního) pohybu chápe, např.:

Pean juba minema. (Musím už jít.)

Keeldus töötamast. (Odmítl pracovat.)

Zřídka, zejména ve vyprávění, se užívá supina jako osobního slovesného tvaru ve významu okamžitého nebo začínajícího děje:

Lapsed vastama: ,,Me otsime teed koju.`` (Děti hned odpověděly: ,,Hledáme cestu domů.``)

Infinitiv odpovídá většinou českému neurčitému způsobu nevyjadřujícímu směr ani polohu, mnohdy však též složitějším vazbám, v nichž děj slovesa vystupuje jako jmenný pojem. Infinitiv má dva základní tvary -- partitiv, jehož příznakem je -da, -ta nebo -a, a inesiv, jehož příznakem je -des, -tes nebo -es. Partitivního tvaru se užívá tam, kde slovesný děj vystupuje jako samostatné jméno (kupříkladu předmět nebo podmět věty), inesivního tam, kde se vyjadřuje děj souběžný s jiným dějem.

Příklady užití infinitivu:

Tahan minna koju. (Chci jít domů.)

Lennata on nii lihtne! (Létat je tak snadné!)

Siin on ilus puhata. (Tady se hezky odpočívá.)

Tulime, et teid aidata. (Přišli jsme, abychom vám pomohli.)

Otsides sissepääsu tegid tiiru ümber maja. (Hledajíce vchod obešli dům.)

Ma ei saa rääkida kirjutades. (Nemohu mluvit, když píšu.)

Keetes õhtusööki põletasin sõrmed. (Při vaření večeře jsem si spálil prsty.)

Laste mängides puhusime Tiinaga juttu. (Zatímco si děti hrály, povídaly jsme si s Tiinou.)

Příčestí přítomné vyjadřuje vlastnost spočívající v konání určité činnosti nebo v průběhu určitého děje. V češtině mu nejčastěji odpovídá činné přídavné jméno slovesné, někdy také jiná ze slovesa odvozená přídavná jména. Je plně skloňovatelné a jeho příznakem je přípona -v (plným kmenem -va).

Příklady příčestí přítomného:

laulev purskkaev (zpívající fontána)

põnev jutt (napínavé vyprávění)

Haukuvad koerad ei hammusta. (Psi, kteří štěkají, nekoušou.)

Ta maalib mõjuvaid pilte. (Maluje působivé obrazy.)

Příčestí minulé osobní vyjadřuje vlastnost spočívající v aktivní účasti na činnosti nebo ději proběhlém v minulosti. Tím odpovídá přibližně českému příčestí minulému; jako ono se též podílí na tvoření složených slovesných tvarů. Jeho příznakem je koncovka -nud, stejná pro všechny pády i čísla.

Příklady příčestí minulého osobního:

teinud ((u)dělal, (u)dělala, (u)dělalo, (u)dělali, (u)dělaly)

olen näinud (viděl jsem)

kadunud asi (ztracená věc; zmizelá věc; věc, která zmizela)

Anna midagi ka sellele just tulnud inimesele. (Dej také něco tomu člověku, co právě přišel.)

Příčestí minulé neosobní vyjadřuje vlastnost spočívající v pasivní účasti na činnosti nebo ději proběhlém v minulosti. Tím odpovídá přibližně českému příčestí trpnému; jako ono se též podílí na tvoření složených slovesných tvarů. Jeho příznakem je koncovka -tud/-dud, stejná pro všechny pády i čísla.

Příklady příčestí minulého neosobního:

tehtud ((u)dělán, (u)dělána, (u)děláno, (u)děláni, (u)dělány)

olgu karistatud (budiž potrestán)

müüdud mõrsja (prodaná nevěsta)

Hästi teritatud noaga on hea lõigata. (Dobře nabroušeným nožem se dobře krájí.)