Co že to vlastně dělám
Povoláním jsem kněz v Obci křesťanů. Jako kněz jsem především farář — to je kněz, který má na starosti určitou farnost, tedy místní náboženský sbor. Kromě toho fušuji do teologie a religionistiky a občas napíši nějaký ten článek o věcech duchovních (nejčastěji do našeho sborníku Okruh a střed). Ze samé podstaty kněžství však plyne, že i všechno ostatní, čím se zabývám, nějak s mým povoláním souvisí.
Starý pan Adamec, dlouholetý pražský farář, kterého považuji za jednoho ze svých významných učitelů, mi před mým odchodem do kněžského semináře řekl: „Pamatujte si, mládenče,“ (pan Adamec byl o 66 let starší než já), „kněžské povolání je nejtěžší povolání vůbec.“ Pak se zasnil a dodal: „A nejkrásnější.“ On sám farářoval 62 let, byl za svou náboženskou činnost za okupace a za komunistů dvakrát vězněn a zažil spousty dalších ústrků, ale přes všechny překážky dovedl svůj sbor až k novému začátku veřejné práce po převratu v roce 1989. Já mám za sebou jen pár let práce a ve vězení jsem kvůli ní zatím nebyl, pročež by slova mého učitele z mých úst zněla poněkud plytce. Proto za sebe jmenuji raději tři neporazitelné praktické výhody kněžského povolání, které jsem zatím objevil:
- Knězi nikdy nehrozí nezaměstnanost.
- Kněz má jen jednoho nadřízeného, a ten je Láska sama.
- Kněz má málo peněz (a jak je obecně známo, snáze projde velbloud uchem jehly, než bohatec do království nebeského).
Pokud jsou tyto výhody sdostatek přesvědčivé i pro Vás, neváhejte a poptejte se u kněží svého vyznání po možnostech příslušného studia.
