Nářečí estonštiny

Jak tomu bývá u všech jazyků, jimiž se mluví ve více než jedné vesnici, má i estonština různá nářečí. V dnešní době se sice nářeční rozdíly čím dál tím více stírají vlivem hromadných sdělovacích prostředků, ale základní odlišnosti jsou stále patrné a nadto pro jazykomila velmi zajímavé.

Zpravidla se v rámci estonštiny rozlišuje sedm základních nářečí, tvořících tři nářeční skupiny: severoestonskou, obsahující nářečí východní, střední, západní a ostrovní, severovýchodoestonskou, kterou tvoří samo severovýchodní nářečí, a jihoestonskou, obsahující nářečí mulgijské a tarbatské. Někdy, většinou ve starší literatuře, bývá uvedeno ještě třetí jihoestonské nářečí, verské, které se ovšem hláskoslovím, mluvnicí i kulturně-historickým pozadím odlišuje od jazyka ostatních Estonců natolik, že je nutno je považovat za samostatný jazyk, setučtinu.

Základní odlišnosti nářečních skupin se projevují na poli hláskosloví, tvarosloví i slovní zásoby. Následující tabulky ukazují odlišnosti na příkladech některých slov. Přitom nesmíme zapomenout, že nářeční skupiny se dále rozpadají v jednotlivá nářečí, z nichž některým určité znaky chybí nebo se projevují odlišně, a že i v rámci jednotlivého nářečí se tentýž hláskový nebo mluvnický rys projevuje jen u části slovní zásoby.

Vokální harmonie a/ä znamená, že některé slovní koncovky mají dvě varianty, jednu s hláskou a a druhou s hláskou ä. Koncovka s a se připojuje ke slovům, jejichž kmenová slabika obsahuje a, o, u nebo õ, koncovka s ä ke slovům ostatním: kala - külä, kaklema - tülitsemä

Vzorky plynulého textu v jednotlivých nářečích můžete porovnat na zvláštní stránce.