Tvoření jednotlivých pádů

Pro úplné vyskloňování estonského podstatného nebo přídavného jména je třeba umět utvořit dvacet osm různých tvarů — čtrnáct pro číslo jednotné a čtrnáct pro množné. Naštěstí se z osmadvaceti tvarů dá jednadvacet (inesiv až komitativ jednotného i množného čísla a nominativ množného čísla) vytvořit pouhou záměnou přípony, pokud známe sedm tvarů základních — nominativ, genitiv, partitiv a ilativ jednotného čísla a genitiv, partitiv a ilativ množného čísla. Avšak ani těmto sedmi tvarům se nemusíme u každého slova učit zvlášť nazpaměť — u většiny slov se dají tyto tvary vzájemně odvodit. Jak se to dělá, o tom pojednává tato stránka.

O tvoření genitivu obecně platí, že genitiv je roven plnému kmeni slova. To znamená, že končí vždy na samohlásku. Je-li jednoslabičný, jedná se o dlouhou souhlásku nebo o dvojhlásku; je-li víceslabičný, může u estonských slov končit jen na -a, -e, -i nebo -u. V cizích slovech se mohou objevit i jiná, ale vždy samohlásková zakončení (auto, genitiv také auto).

K neradosti studenta estonštiny dochází v genitivu nezřídka k hláskovým změnám. Většina je způsobena změnou stupně kmene vůči nominativu; je-li nominativ ve stupni silném, je genitiv zpravidla ve stupni slabém (halb „špatný“, gen. halva), a naopak (puue „nedostatek“, gen. puude; kohus „soud“, gen. kohtu).

V praxi se můžeme zprvu držet dvou základních pravidel:

• U slov zakončených v nominativu na samohlásku je genitiv často shodný s nominativem (isa „otec“, gen. isa). V některých případech se mění stupeň kmene (rida „řada“, gen. rea; loe „severozápad“, gen. loode). Budeme-li však zprvu vycházet z předpokladu, že genitiv se rovná nominativu, budou nám Estonci většinou dostatečně dobře rozumět, a buď nás poopraví, nebo sami použijí dotyčné slovo v genitivu nebo v pádu, z nějž se dá genitiv zpětně odvodit, a my se tak naučíme správnému tvaru.
• U slov zakončených v nominativu na souhlásku se genitiv od nominativu často liší jen připojenou samohláskou a, e, i nebo u. V některých případech se přitom mění stupeň kmene (vaht „pěna“, gen. vahu; komme „zvyk“, gen. kombe). Při prvním použití slova, jehož zúplňující samohlásku neznáme, prostě jednu ze čtyř možných připojíme a počkáme, co se bude dít; podařilo-li se nám tím vytvořit nedorozumění (např. kapp, gen. kapa je „džbán“ nebo „naběračka“, ale kapp, gen. kapi je „skříň“), o to lépe si budeme v budoucnu správný tvar pamatovat.

Některá slova náleží ke skloňovacím typům, které nezapadají do výše uvedeného schématu. Nejdůležitější z nich jsou tyto:

• Slova mající v nominativu koncovku -s tuto koncovku v genitivu ztrácejí (sipelgas „mravenec“, gen. sipelga); případně při tom dochází ještě ke změně stupně kmene (rööbas „kolej“, gen. rööpa).
• Slova zakončená příponou -ne nebo její odvozeninou (-line, -lane, -mine atd.) nahrazují v genitivu toto -ne koncovkou -se (raudne „železný“, gen. raudse; mesilane „včela“, gen. mesilase). Do této skupiny patří i slova zakončená zdrobňovací příponou -ke, která je zkráceninou přípony -kene (pääsuke „vlaštovka“, gen. pääsukese).
• Některá slova končící v nominativu na -e tvoří genitiv připojením koncovky -da (kole „ošklivý“, gen. koleda).
• Některá slova končící v nominativu na -e tvoří genitiv připojením koncovky -me (ese „předmět“, gen. eseme); při tom se může měnit stupeň kmene (mähe „plenka“, gen. mähkme).
• Některá slova končící v nominativu na -i nahrazují v genitivu toto -i koncovkou -ja, -je nebo -ju (padi „polštář“, gen. padja; puri „plachta“, gen. purje; vari „stín“, gen. varju).

Koncovku -da přibírají v genitivu pouze některá zájmena: kes „kdo“, par. keda; miss „co“, par. mida; see „ten“, par. seda; too „onen“, par. toda; mõni „některý“, par. mõnda.

Koncovku -d přibírají slova zakončená dlouhou samohláskou nebo dvojhláskou: maa „země“, par. maad; idee „idea“, par. ideed.

Koncovku -st přibírají slova mající v nominativu koncovku -s, u nichž mezi nominativem a genitivem dochází k hláskovým změnám: lammas „ovce“, gen. lamba, par. lammast; põõsas „keř“, gen. põ.õsa, par. põõsast.

Koncovku -t přibírají zpravidla:

• slova končící v nominativu na samohlásku, která mají alespoň jednu dlouhou hlásku nebo hláskovou skupinu: anne „dar“, gen. ande, par. annet; arvuti „počítač“, gen. arvuti, par. arvutit;
• dvojslabičná slova končící v nominativu na -e, i když mají všechny hlásky krátké: kere „trup“, gen. kere, par. keret.
• většina víceslabičných slov, která jsou v nominativu zakončena na souhlásku a obsahují aspoň jednu dlouhou souhlásku nebo souhláskovou skupinu: õpik „učebnice“, gen. õpiku, par. õpikut; number „číslo“, gen. numbri, par. numbrit;
• slova mající v nominativu koncovku -s, u nichž mezi nominativem a genitivem nedochází k hláskovým změnám: sipelgas „mravenec“, gen. sipelga, par. sipelgat.
• slova končící v nominativu na -ne nebo -s a v genitivu na -se: inimene „člověk“, gen. inimese, par. inimest; raudne „železný“, gen. raudse, par. raudset; pikkus „délka“, gen. pikkuse, par. pikkust; täidis „nádivka“, gen. täidise, par. täidist.
• slova tvořící genitiv rozšířením -me: habe „vousy“, gen. habeme, par. habet; mähe „plenka“, gen. mähkme, par. mähet.
• slova tvořící genitiv rozšířením -da: kole „ošklivý“, gen. koleda, par. koledat.

Bez koncovky zůstávají v partitivu zpravidla:

• dvojslabičná slova končící v nominativu na -a, -i nebo -u a neobsahující žádné dlouhé hlásky: isa „otec“, gen. isa, par. isa; tuba „pokoj, jizba“, gen. to.a, par. tuba;
• jednoslabičná slova zakončená v nominativu na souhlásku: sil.d „most“, gen. silla, par. sil.da; or.g „údolí“, gen. oru, par. or.gu; u^s.s „červ“, gen. u^ssi, par. u^s.si;
• mnohá víceslabičná slova končící na souhlásku jinou než -s: kaunitar „kráska“, gen. kaunitari, par. kaunitari; muuseum „muzeum“, gen. muuseumi, par. muuseumi.
• slova zakončená v nominativu na -i a v genitivu na -ja, -je nebo -ju: lubi „vápno“, gen. lubja, par. lupja; kuri „zlý“, gen. kurja, par. kur.ja.

• Několik výjimečných slov (maa „země“, suu „ústa“, soo „močál“, pea „hlava“, öö „noc“) tvoří ilativ vložením -h- do dlouhé kmenové samohlásky (maha, suhu, sohu, pähe, öhe).
• Slova, která jsou v genitivu zakončena -e, ale nikoli -se, a která v partitivu nahrazují toto -e přímo ke kmeni připojeným -t, tvoří ilativ koncovkou -de: suur „velký“, gen. suure, par. suurt, ila. suurde; uus „nový“, gen. uue, par. uut, ila. uude.
• Ostatní slova tvořící partitiv koncovkou -t tvoří ilativ připojením koncovky -sse ke tvaru genitivu: teater „divadlo“, gen. teatri, par. teatrit, ila. teatrisse; kaste „omáčka“, gen. kastme, par. kastet, ila. kastmesse. Některá slova, jejichž kmen končí na -s-, však mohou koncové -sesse v ilativu stahovat na -sse: inimene „člověk“, gen. inimese, par. inimest, ila. inimesse; pimedus „tma“, gen. pimeduse, par. pimedust, ila. pimedusse.
• Slova zakončená v nominativu na souhlásku, která tvoří partitiv připojením rozšiřující samohlásky, mají zpravidla ilativ roven partitivu: mus.t „černý“, par. mus.ta, ila. mus.ta; muuseum „muzeum“, par. muuseumi, ila. muuseumi.
• Slova mající tvar partitivu shodný s nominativem tvoří často ilativ prodloužením závěrečné souhlásky kmene na předlouhou: raba „slať“, par. raba, ila. rappa.

Víme-li tedy kupříkladu, že genitiv slova jalg „noha“ zní jala, známe i všechny pády od inesivu po komitativ: jalas, jalast, jalale, jalal, jalalt, jalaks, jalani, jalana, jalata a jalaga.

Nominativ množného čísla

Koncovku -de přibírají zpravidla slova, jejichž partitiv jednotného čísla má koncovku -d nebo zůstává bez koncovky: maa „země“, par. maad, gen. mn. maade; laisk „líný“, par. laiska, gen. mn. laiskade.

Koncovku -(s)te přibírají zpravidla slova, jejichž partitiv jednotného čísla má koncovku -(s)t: suur „velký“, par. suurt, gen. mn. suurte; teater „divadlo“, par. teatrit, gen. mn. teatrite; uus „nový“, par. uut, gen. mn. uute; kallas „břeh“, par. kallast, gen. mn. kallaste;

Koncovka -e se vyskytuje zejména v ustálených vazbách několika málo slov, např. jalg „noha“, gen. mn. obyčejně jalgade, ale občas jalge (jalge all „pod nohama“), nebo silm „oko“, gen. mn. obyčejně silmade, ale občas silme (silme ees „před očima“).

Přesné přiřazení k jednotlivým typům tvoření genitivu množného čísla a vyskytující se nepravidelnosti si probereme u jednotlivých skloňovacích vzorů.

Koncovka -sid se připojuje k plnému kmeni a je možno jí užít u většiny slov (např. nuga „nůž“, plný kmen v silném stupni nuga-, par. mn. nugasid). Pokud ještě neumíme utvořit partitiv nějakého slova korektně, můžeme se k této koncovce vždy utéci; Estonec nám bude rozumět a možná nám i prozradí správný tvar.

Koncovku -id přibírají zpravidla slova, jejichž partitiv má koncovku -st nebo -t následující po samohlásce a, e, i nebo u. Koncovka se připojuje ke tvaru genitivu (kallas „břeh“, gen. kalda, par. kallast, par. mn. kaldaid; vihik „sešit“, gen. vihiku, par. vihikut, par. mn. vihikuid; ase „místo, lože“, gen. aseme, par. aset, par. mn. asemeid), ale pokud genitiv končí na i, mění se toto v e (paber „papír“, gen. paberi, par. paberit, par. mn. pabereid).

Koncovky -e, -i a -u se užívají u mnoha slov, jejichž partitiv končí na samohlásku; připojují se ke zkrácenému kmeni: vana „starý“, par. vana, par. mn. vanu; lind „pták“, par. lindu, par. mn. linde; jõgi „řeka“, par. jõge, par. mn. jõgi. Která slova tvoří partitiv množného čísla tímto způsobem a kterou ze tří možných koncovek při tom přijímají, se dá rozlišit pomocí souboru pravidel a výjimek, který je tak složitý, že se spíše vyplatí zapamatovat si u každého slova partitiv množného čísla zvlášť. Většina z těchto slov navíc mohou zcela spisovně tvořit partitiv i koncovkou -sid (vanasid, jõgesid).

Přesné rozdělení do těchto skupin tvoření partitivu množného čísla si uvedeme u jednotlivých skloňovacích vzorů.

Mnohá slova, jejichž partitiv množného čísla se tvoří (i) jinak, než připojením koncovky -sid, mohou ilativ množného čísla a z něj odvozené další pády buď výše popsaným způsobem z genitivu množného čísla, nebo kratší formou z partitivu množného čísla. Má-li tento partitiv koncovku -id, odtrhne se při tom koncové -d, končí-li partitiv na -e, -i nebo -u, ponechá se tato koncovka beze změny, a výsledný tvar se v obou případech převede do stejného stupně, v němž je genitiv jednotného čísla. K takto vzniklému kmeni se pak připojí ilativní koncovka -sse: aasta „rok“, gen. j. aasta, gen. mn. aastate, par. mn. aastaid, ila. mn. aastatesse nebo aastaisse; tö.öline „dělník“, gen. j. tö.ölise, gen. mn. tö.öliste, par. mn. tö.ölisi, ila. mn. tö.ölistesse nebo tö.ölisisse; maja „dům“, gen. j. maja, gen. mn. majade, par. mn. majasid nebo maju, ila. mn. majadesse nebo majusse; sõber „přítel“, gen. j. sõbra, gen. mn. sõprade, par. mn. sõpru, ila. mn. sõpradesse nebo sõbrusse; jalg „noha“, gen. j. jala, gen. mn. jalgade, par. mn. jalgu, ila. mn. jalgadesse nebo jalusse; sammas „sloup“, gen. j. samba, gen. mn. sammaste, par. mn. sambaid, ila. mn. sammastesse nebo sambaisse.

Množné číslo vytvořené tímto způsobem z partitivu se nazývá i-plurál.

Přesná pravidla, podle nichž můžeme určit, zda dané slovo tvoří i-plurál, si uvedeme u jednotlivých skloňovacích vzorů.

Víme-li tedy kupříkladu, že ilativ slova jalg „noha“ zní v množném čísle jalgadesse nebo jalusse, známe i všechny pády od inesivu po komitativ: jalgades nebo jalus, jalgadest nebo jalust, jalgadele nebo jalule, jalgadel nebo jalul, jalgadelt nebo jalult, jalgadeks nebo jaluks, jalgadeni, jalgadena, jalgadeta a jalgadega.

Zejména v novinářském projevu je dnes možno se setkat s terminativem, esivem, abesivem a komitativem i v krátké formě (v našem příkladě jaluni, jaluna, jaluta a jaluga); vzdělanému Estonci však takovéto tvary znějí nehezky (asi jako vzdělanému Čechovi české „s pětima lidma“).