Úvod do estonského tvarosloví
Než se pustíte do estonského skloňování a časování, měli byste pochopit některé základní jevy, které na tomto poli estonštinu charakterizují.
Aglutinace
Jako všechny uralské jazyky, je estonština jazykem převážně aglutinačním. To znamená, že různé gramatické vztahy se vyjadřují aglutinací, tedy „přilepováním“ gramatických částic (v případě estonštiny hlavně přípon) ke slovnímu kmeni, přičemž vícero gramatických vztahů se zpravidla vyjadřuje prostě nahromaděním vícera částic.Víme-li kupříkladu, že přípona -d(e) označuje množné číslo, -ta má význam naší předložky „bez“ a -ma je znakem supina (infinitivního tvaru označujícího směr nebo polohu), můžeme již z daného kmene utvořit několik tvarů:
- lisa „dodatek, přídavek“
- lisad „dodatky“
- lisata „bez dodatku“
- lisadeta „bez dodatků“
- lisama „dodat, přidat, připojit“
- lisamata „bez přidání, aniž by přidal, nepřidaný“
Aglutinace vývojově předchází flexi, tedy ohýbání slov způsobem, který známe z češtiny. Během jazykového vývoje dochází v původně čistě aglutinačním jazyku nejprve k nepravidelnostem v příponách vlivem stahování a hláskových změn a později k používání různých přípon pro různé odrůdy slov. Tak např. v indoevropských jazycích se původně jednotná koncovka akuzativu (4. pádu) -m v mnoha jazycích (např. praslovanštině) změnila v nosovku na kmenové hlásce, a konečně tato nosovka často zmizela, ale přitom opět proměnila předcházející hlásku, a to všechno bylo doprovázeno dalšími, na koncovce nezávislými vývojovými změnami hláskosloví; v důsledku toho může v češtině akuzativ končit na a („pána“), e („muže“), i („duši“), o („město“), u („ženu“) nebo cokoliv jiného („hrad“, „stať“ atd.).
Popsaný vývoj od aglutinace k flexi proběhl v estonštině jen u nejhojněji užívaných tvarů, tedy tam, kde měl jazyk nejvíce možností vývoje. Mezi takové tvary náleží např. partitiv (podílný pád), který se v některých případech tvoří pouhým doplněním kmene (silm „oko“ → silma), jindy koncovkami -d (maa „země“ → maad), -t (aasta „rok“ → aastat), -da (kes „kdo“ → keda), a v množném čísle koncovkami -id, -sid, -i, -e nebo -u.
Plný a zkrácený kmen
Každé estonské slovo, které se dá skloňovat nebo časovat, má plný ohýbací kmen končící na samohlásku; některá slova s tímto kmenem vystačí (aasta- „rok“, jää- „led“, unusta- „zapomenout“), jiná užívají pro některé tvary kmene zkráceného. Ten končí vždy na souhlásku a tvoří se ze kmene plného odtržením poslední samohlásky:
| plný kmen | zkrácený kmen | ||
|---|---|---|---|
| laula- | laulan „zpívám“ | laul- | laulma „zpívat“, laulvat „prý zpívá“ |
| silma- | silmad „oči“, silmas „v oku“ | silm- | silm „oko“, silme ees „před očima“ |
| tule- | tuleb „přijde“, tulema „přijít“ | tul- | tulnud „přišel“ |
| mere- | meres „v moři“, merega „s mořem“ | mer- | meri „moře“ (nominativ), merd „moře“ (partitiv) |
| piiri- | piirideta „bez hranic“ | piir- | piir „hranice“ |
| laulu- | lauluga „s písní, se zpěvem“ | laul- | laul „píseň, zpěv“, laule „písní, zpěvů“ (partitiv) |
Některé mluvnické tvary se tvoří vždy ze kmene plného (genitiv, přítomný čas), jiné ze kmene zkráceného, pokud dané slovo tvoří zkrácený kmen (nominativ, infinitiv), některé kolísají mezi oběma možnostmi v závislosti na skloňovacím nebo časovacím vzoru.
Silný a slabý stupeň kmene
Kmeny některých ohebných slov se mohou vyskytovat buď v silném nebo ve slabém stupni. Stupně se od sebe liší hláskovou změnou: Prodělává-li slovo kvantitativní hláskovou změnu, označuje se tvar s delší formou hlásky za silný stupeň (kon.n „žába“, põ.õsad „keře“, aitan „pomáhám“) a tvar s kratší formou hlásky za slabý stupeň (konnad „žáby“, põõsas „keř“, aidata „pomáhat“). Prodělává-li slovo změnu kvalitativní, považuje se za silný stupeň kmenový tvar delší, hláskově různorodější, obsahující závěrovou hlásku (sulg „pero“, vars „šťopka, topůrko“, tunded „city“, sõda „válka“), zatímco tvar kmene kratší, s hláskami asimilovanými nebo změněnými v hlásky třené se považuje za stupeň slabý (sulega „perem“, varred „šťopky, topůrka“, tunne „cit“, sõjas „ve válce“).V silném stupni se může vyskytovat kmen plný i zkrácený (jalg „noha“, jalga „na nohu“), zatímco ve stupni slabém pouze kmen plný (jalad „nohy“).
Ohýbané slovo může mít jen tyto dva kmeny. Známe-li tedy dva různé tvary nějakého slova, které se liší hláskovou změnou, známe tím oba možné stupně jeho kmene a víme, že jiná hlásková změna už ve slově nenastává (víme-li kupříkladu, že tuba znamená „pokoj“ a toas „v pokoji“, víme tím také, že toto slovo má v silném stupni kmen tuba- a ve slabém stupni toa-, a že tedy nemůže žádný tvar tvořit třeba z kmene tupa-). Výjimkou je tzv. geminace v ilativu u některých skloňovacích vzorů, tedy prodloužení závěrečné souhlásky kmene na nejvyšší možnou míru (v tomto případě tuppa „do pokoje“).
Některé mluvnické tvary se tvoří vždy ze stupně silného (partitiv množného čísla, supinum, minulý čas jednoduchý), jiné ze stupně slabého (příčestí trpné, slovesné tvary neosobního rodu), jiné kolísají mezi oběma možnostmi v závislosti na vzoru skloňování nebo časování.
Střídání silného a slabého stupně kmene během skloňování nebo časování jednoho slova nazýváme stupňovou výměnou. Její přítomnost nebo nepřítomnost bývá prvním kritériem přiřazení slova k určitému skloňovacímu nebo časovacímu vzoru.
